Příběh vánočního soba

| 24.12.2015 | Novinky, Zajímavosti | 0 komentářů

Na sněhem zapadané lesní mýtině leželo cosi malého a schouleného. Očividně to tu usnulo únavou. Široko daleko nebylo vidět ani slyšet nikoho, kdo by se k té nebohé hromádce měl. Nikoho, kdo by se o to němé spící stvoření postaral.

Na lesní mýtině

Na lesní mýtině

Každá, i ta nejmenší bytost potřebuje někam patřit. Cítit ten hřejivý pocit u srdce „mít rád„. Vzala jsem jej proto opatrně do náruče, abych jej neprobudila, a odnesla do zahradního domku. I když se to ještě stále třáslo zimou, na tváři toho mrňouska se začervenal ruměnec. V koutku domku jsem vystlala starou krabici voňavým senem a uložila to nedochůdče do ní. Schoulené do klubíčka, ale spokojené, to dál spalo.

Není sob jako sob

Není sob jako sob

Posadila jsem se na starou židli a dívala se, jak poklidně oddechuje. Malé červené růžky se jasně rýsovaly na vrcholu hlavičky. Častokrát jsem v lese potkala všelijaká zvířata, nikdy však něco takového. Tak trochu mi to připomínalo malého srnečka, kterého jsme před lety s otcem zachránili. Venku již padla tma a krutý mráz se začal pomalu vkrádat i do domku. Mezi harampádím jsem objevila několik starých přikrývek, ucpala jsem jimi díru pode dveřmi a dalšími jsem přikryla sebe a to nebožátko.

Hodiny ubíhaly, zima byla čím dál tím větší a já věděla, že pokud jej dostatečně nezahřeji, nemuselo by to dopadnout dobře. Zvětšila jsem slaměné lůžko, opatrně jsem ho vzala do náruče a schouleni v jedno velké klubko jsme poklidně usnuli. Ráno, když jsem se probudila za svitu slunce, bylo již pryč.

Není sob jako sob

Není sob jako sob

Hledala jsem jej, ale marně. Trochu smutná, trochu polámaná z nepohodlného nočního lůžka jsem se vydala zpět lesní mýtinou domů. Sluneční paprsky probleskovaly mezi zasněženými stromy a odrážely se od mrazivých křišťálových rampouchů. Krása, kterou dokáže vyčarovat jen sama příroda.

Nastal večer. S rodinou jsme se chystali usednout k štědrovečerní tabuli. Už ani nevím proč, asi nějaký vnitřní šestý smysl, který mi velel, podívej se ven. Vykoukla jsem z verandy do ledové temnoty, kterou ozařoval svým magickým světlem jen zářící měsíc. Lehce jsem zamžourala a zaostřila na zvláštní stín mezi stromy. Byl to on, moje malé nebožátko, rohaté zvířátko, o které jsem se celý den strachovala. Popošel o krok blíže a měsíční paprsky ozářili jeho tvář. I v té tmě jsem dokázala z jeho očí vyčíst, že mi děkuje. Přeci jen se přišel rozloučit. Ještě jednou jsme se na sebe podívali, pak se otočil, zavrtěl ocáskem na pozdrav a zmizel v houští.

Co bylo dál, ví asi už jen ten mráz. Není však sob jako sob. Ti vánoční jsou nositeli magického kouzla lásky, přátelství a pokory. Mnohdy stačí opravdu málo a naše pomoc a solidarita může změnit mnohé.

[Celkem: 1    Průměr: 4/5]
Share This